Spor o českou školu se stal národním sportem. Každou chvíli se objeví nějaké téma, které je veřejností náležitě probíráno. Ať už se jedná o platy učitelů, míru jejich kvalifikace, nebo třeba kvalitu školního stravování. Nestárnoucím evergreenem posledních let jsou však domácí úkoly.
Tento text je komentářem autorky. Autorka je vyučující na základní škole.
Ve společnosti vykrystalizovaly dvě nesmiřitelné generační skupiny s extrémními názory. První skupinou jsou lidé, kteří značnou část svého života prožili v bývalém Československu. Tato skupina se vyznačuje poměrně direktivním přístupem k plnění domácích úkolů. Najdeme v ní názory, že by úkoly měly být povinné, škola jich zadává málo, a třeba i názory, že by se měly úkoly známkovat.
Druhá skupina zase strávila větší část svého produktivního věku v České republice. Zde jsou názory opět na druhém pólu spektra. Domácí úkoly berou dětem jejich svobodu, navíc berou svobodu i jejich rodičům. Zároveň jsou v této skupině velmi ambiciózní lidé, kteří mnohdy od svých dětí očekávají perfektní výkony, které by ale měla zajistit škola. A to pro účely tohoto komentáře nebudu rozebírat fakt, že opravovat tunu domácích sešitů neskutečně trvá a učitelé si tuto práci nosí domů.
Existuje kompromis? A je tento kompromis nutný? Bylo dříve vejce, nebo slepice?
Společně za domácí úkoly
Na internetu se aktuálně objevila výzva Společně za domácí úkoly, která razantně odmítá povinnost plnění domácích úkolů. Za touto výzvou stojí pravděpodobně příslušníci druhé skupiny, která se nebojí vzepřít systému. Na vzpouře proti zaběhlému řádu není rozhodně nic špatného, je ale třeba podívat se na věci z více úhlů pohledu, než začneme shromažďovat různé paragrafy, jak své tvrzení podepřít. K právním záležitostem se tento komentář nebude vyjadřovat, jelikož se autorka necítí býti dostatečně kompetentní k vyjadřování o tomto aspektu problému.
Ve zmiňované výzvě se objevují velmi silná tvrzení jako „zadávání povinných domácích úkolů je diskriminační“. Autorky se pod tímto tvrzením opět ohání paragrafy o tom, že škola musí zajistit rovné podmínky pro vzdělávání. Jistě, ve vzdělávání by měly být rovné příležitosti, ale… „Dítě, které kupříkladu nemá v domácím prostředí k dispozici dostatečné vybavení či podmínky k vypracování úkolu nebo mu jeho zákonný zástupce z jakýchkoliv důvodů neumí, nemůže nebo nechce s domácím úkolem pomoci, je silně znevýhodněno,“ hlásá průbojně výzva.
Pod domácím úkolem si většina lidí představí klasickou úlohu z českého jazyka nebo matematiky: vypočti, přepiš, doplň. Na takový typ úlohy opravdu není potřeba nic jiného než sešit, tužka, pracovní sešit, zkrátka běžně používané pomůcky, které skutečně má každý. Ovšem objevují se i jiné typy úkolů, které jsou mnohdy vyučujícími dobře míněné a v třídních podmínkách těžko realizovatelné.
Diskriminační zadání?
Nedávno jsem na sociálních sítích narazila na diskusní vlákno, kde se rodiče zlobili, že děti dostaly za úkol se doma zvážit a doplnit svou váhu do pracovního listu od paní učitelky. Z didaktického hlediska se jedná o pěknou aplikační úlohu, ale z hlediska extrémních liberálů je to problém. Ponechme teď stranou argumenty o zabírání volného času školou.
Největší problém skupina spatřovala v tom, že se jedná o porušení normy o ochraně osobních údajů. Jistě, už si představuji, jak si paní učitelka pracovní listy vybere a tyto údaje obratem zveřejní někde na internetu. Ale nyní vážně, pokud s takovou úlohou má zákonný zástupce dítěte problém, je to jistě relevantní názor, ale je opravdu nutné kvůli tomu dělat ve škole vlny a pomalu na instituci posílat ČŠI?
Vždyť si tento údaj můžou doma prostě vymyslet, vlk se nažere a koza zůstane celá. Když na tuto úlohu nahlédneme z hlediska diskriminace, skutečně k řádnému splnění je třeba mít doma osobní váhu. Co ale brání rodičům nebo dítěti v klidu kontaktovat vyučujícího, obeznámit ho s problematikou plnění a zkusit najít řešení schůdné pro všechny?
Jde to i bez zbytečně rozvířených emocí, které se rozdmýchávají v těchto skupinách na sociálních sítích. Nikdy se nejde daleko ani pro nabídky právní pomoci. Rodiče a škola mají být přece ve výchovně-vzdělávacím procesu partnery, a ne bojovníky na dvou stranách barikády.
Pomoc rodiče
Ve výše zmíněném tvrzení se také řeší, že zákonný zástupce „nemůže, nechce nebo neumí pomoci“, domácí úkoly jsou ale především pro děti, nikoliv pro rodiče. Z hlediska učitelů by proto měly být zadávány jako procvičení aktuálně probrané látky nebo vyzkoušení teoretického základu v domácí praxi. V úkolech by se nemělo objevovat žádné novum. Měly by sloužit především jako diagnostický nástroj, zda děti probíranou látku pochopily, ne zda látce rozumí jejich rodiče.
Bohužel, někteří rodiče se ale nedokážou oprostit od toho, že je potřeba odevzdat úkol bez chyb, a tak se úkol stává vizitkou rodiče, nikoliv dítěte. Tento přístup některých rodičů také souvisí s extrémním tlakem na výkony dětí. Je nutné, aby jejich děti měly vynikající prospěch naprosto ve všech předmětech. Z toho také vznikají spory o to, zda ve škole vůbec používat známky.
Známkování úkolů
Ve výzvě lze zcela souhlasit s několikero tvrzeními. Jednak s tím, že by domácí úkoly neměly být známkovány, jak už bylo zmíněno, měly by sloužit jako diagnostický nástroj. A jednak také s tím, že by neměl být vyvíjen nátlak na jejich plnění.
V otázce nátlaku se ale musí také nejdříve proměnit přístup některých rodičů. Dobrovolný úkol slouží k procvičení látky, pokud ho dítě nevypracuje a potom se potýká se školním neúspěchem, nebylo by dobré, aby tyto úkoly dobrovolně plnilo? A to ideálně dříve, než výkonově orientovaný rodič dorazí do školy dělat dusno?
Vypracovaný úkol slouží také jako reflexe toho, že se žák snaží v předmětu dosáhnout pokroku, že v klidném domácím prostředí látku ovládá a je třeba mu u testu zajistit psychickou podporu, aby stejného výsledku dosáhl i ve škole.
„Každý má právo trávit svůj volný čas po svém, případně se v něm i vzdělávat podle vlastního svobodného uvážení.“ Jistě, tato věta je čistá pravda, ale je zase potřeba zohlednit výklad jiných skupin. Opět se dostáváme k výkonově orientovaným rodičům, kteří jsou poté schopni tvrdit, že vše se dítě mělo naučit ve škole, tak jak je možné, že z testu nedostalo jedničku.
Do volného času samozřejmě patří zábava, ale v současném vzdělávacím systému není možné se posouvat bez alespoň malé časové investice ve svém volnu, a je to tak dobře. Ne nadarmo se říká „bez práce nejsou koláče“ nebo „per aspera ad astra“.
Co tedy napsat závěrem? Nechme domácí úkoly na bázi dobrovolnosti, nikoho do nich netlačme, neznámkujme, ale je potřeba, aby potom výkonově orientovaní rodiče dokázali říct: „Moc jsi tomu nedal, nevadí, že máš na vysvědčení trojku.“ A nechodili pak obviňovat školu, že pro úspěch dítěte neudělala dostatek práce. A hlavně spolu komunikujte, slušně, věcně, bez velkých emocí.
Zdroj: Výzva Společně za domácí úkoly, Přehledně24
Autor: Stefanie Kovářová
