V minulých týdnech se objevil na twitteru příspěvek prezidenta České stomatologické komory Romana Šmuclera, který reagoval na článek Lidových novin o kapacitě školních tříd. Pan Šmucler otevřeně vyjádřil názor, že v době jeho školní docházky bylo žáků ve třídě 35 a jeho profesní dráhu to nikterak neovlivnilo. Můžeme skutečně argumentovat, za nás to šlo, tak proč by to tak nešlo i teď? Snese školní třída v 21. století naplnění do krajní kapacity?
Tento text je komentářem autorky. Autorka je vyučující na základní škole.
Školní třída je živý organismus, který se každý učitel snaží více či méně úspěšně ovládnout po celou svou profesní dráhu. Každý kolektiv má trochu jinou dynamiku, jiné nastavení. Pokud chcete být v práci s lidmi úspěšní, závisí tento úspěch zejména na míře souznění, které dokážete se skupinou generovat.
Poznat partnera ve výuce
Nemám teď na mysli takové to „kamarádíčkování se“, ale vztah založený na vzájemném respektu, který dokáže produkovat maximální tvůrčí synergii a vytvářet bezpečné prostředí, kde se nikdo nebojí vyjádřit svůj názor.
Pokud toho chcete dosáhnout, což je k zefektivnění výukového procesu více než žádoucí, musíte svého partnera ve výuce maximálně poznat a šít mu hodiny na míru. Čím více lidí, tím komplikovaněji se navazuje osobnější vztah. Tak jakto, že to dříve šlo a dnes už ne?
Odvážím se tvrdit, že dřívější styl výuky a výchovy byl více direktivní a dominoval v něm především frontální styl vyučování. Hlavní podpůrnou silou tohoto systému byla téměř až nedotknutelnost učitele, který měl v tomto ohledu silnější společenský status.
Časy se změnily
Doba se ale změnila. Nebudeme se na těchto řádcích pouštět do polemiky o tom, jaký by měl být status současných kantorů, ale můžeme se zamyslet nad tím, co bylo obsahem vzdělání. V době normalizace, kdy se pan docent vzdělával, ještě nebyl přístup k informacím takový, jaký je dnes.
Dnes sedneme k internetu a do pár minut si téměř cokoliv vygooglíme, tak proč bychom měli mít v hlavě milion informací? Dnešní doba spěje k tomu dokázat si informace najít, kriticky zhodnotit, vytřídit a strukturovat, protože informací je oproti dřívějšku spíše nadbytek.
Teď si možná čtenář říká „co ale pak ty děti mají umět, když se nemusí nic učit“. To není tak úplně pravda, škola vzdělávací obsah předává stále, ale nedělá to tak jako v sedmdesátých letech.Všechny vědní obory jdou kupředu, a stejně tak jde kupředu i oborová didaktika, která se snaží předávat obsah co nejpoužitelněji pro každodenní praxi.
Didaktické metody 21. století
Málokdo z čerstvých absolventů pedagogických fakult přijde do praxe s tím, že pojede stoprocentně frontální styl výuky. Mnoho mladých pedagogů aktivně hledá nové zajímavé metody, jak zatraktivizovat a zároveň zefektivnit učební obsah. Často také sledují trendy alternativních pedagogických směrů. Ovšem tyto metody vyžadují ve svém principu to, aby byly skupiny ve třídách menší.
Ze své praxe mám srovnání, kdy jsem tu stejnou přípravu použila ve třídě, kde bylo 20 dětí a kde bylo dětí 28. Ačkoliv početnější třída byla z hlediska průměru známkování stabilně lepší, vyjadřovací schopnosti a plodné diskuse se zpravidla odehrávaly ve třídě početně menší. Při vysvětlování nové látky byl v menší třídě vždy větší prostor na dotazy a individuální péči. Ve větší třídě byl kladen větší důraz na domácí přípravu a děti se častěji chodily doučovat.
Což jde proti filosofii části rodičovské veřejnosti, kterou bychom mohli velmi zjednodušeně schovat pod heslo: Škola nemá právo nárokovat si volný čas dětí. Představte si, že byste ve škole sedmdesátých let řekli soudružce učitelce, že domácí úkoly dělat nebudete, protože nemá právo je po vás chtít. Snad si ani nebudeme přestavovat ten kolotoč, co by se rozjel. Možná by skončil i udáním rodičů pro zanedbání péče o dítě…
Budeme losovat?
Když přejdeme k ryze praktickým věcem. Z hlediska hygieny je na jednoho žáka předepsaný prostor v metrech čtverečních, který je mu nutné v učebně poskytnout. Mnoho škol by se ale do této hygienické normy prostě nevešlo, protože mají třídy už teď na hraně, že už tam není ani prostor, kam by se daly přidat další lavice. Tak snad jedině, že by se losovalo, kdo zrovna bude sedět na parapetu nebo na zemi.
Navíc na tak velký počet většinou nejsou dimenzovány odborné pracovny včetně počítačových, které v současném vzdělávání mají stále důležitější funkci. Jeden žák bude tedy obsluhovat myš a druhý klávesnici, nebo jak to provést?
Další praktickou nevýhodou takto velké třídy je její omezená možnost pohybu. Nedílnou součástí výuky jsou totiž i různé exkurze, workshopy, návštěvy muzeí a galerií apod. Většina workshopů je ale stavěna na maximální počet 30 účastníků, někdy i méně. Budeme tedy zase losovat, kdo se bude jenom koukat?
Potenciální průšvih
Navíc pro pohyb s takto velkou skupinou potřebujete minimálně dva pedagogické dozory. Často s tím vypomáhají asistenti pedagoga, ale když je takovým dohledem pověřen někdo z kantorů, supluje pak po zbytek týdne zadarmo. Pokud druhý dozor není na akci pověřen, hazarduje škola i vyučující s potenciálním průšvihem. Každý pohyb se skupinou dětí mimo školu je tak trochu loterie, jestli se něco nestane.
Proto si často pedagogové mimoškolní akce rozmýšlí a raději terénní výuku oželí. Na to by se dalo argumentovat, že děti přece mají být ve škole a učit se. Necourat. Jenže nesmíme zapomenout na to, že ne všichni mají stejné kulturní a sociální zázemí. Mnoho dětí se v rámci školní docházky poprvé podívá na večerní představení do divadla, mnoho pražských dětí se v rámci školní exkurze poprvé podívá na Pražský hrad, příkladů by se našla spousta.
Zaspali jsme
Zkrátka a jasně: zaspali jsme. Místo abychom následovali evropský trend počty žáků ve třídě snižovat, tak je současný kapacitní stav škol na hraně. Byl na hraně ještě před tím, než se rozhořela válka na Ukrajině. Proto například některé městské části v Praze přistoupily k plošnému udílení výjimek z počtu žáků ve třídě a zavedli systém pravidelného hlášení volných míst na svých školách.
Situace se již vyšroubovala tím, že státní správa nereagovala na nástup silných populačních ročníků a také tím, že se bezhlavě povolovaly developerské projekty a málokoho napadlo, že by se souběžně s budováním obytné zástavby mělo myslet i na infrastrukturu, jako jsou například polikliniky a především školy. To neplatí jen pro hlavní město, kde situaci ještě navíc zásadně ovlivňují satelity.
Zápisy do prvních tříd jsou také rok od roku větším a větším bojem o místa na tzv. lepších školách. Rozmáhá se tzv. zápisová turistika a rodiče mají v těchto soubojích velmi ostré lokty. Letos si dokonce vyvzdorovali, že na pražské ZŠ Lyčkovo náměstí se otevře jedna první třída navíc nad plánovaný počet.
V první třídě potřebují děti velkou péči, přicházejí do nového režimu, musí se naučit číst a psát, a to všechno by bylo příjemnější a především efektivnější v daleko menším kolektivu. Mohli bychom v podobném duchu pokračovat dál a dál. Ono to přece „nějak“ šlo i za císařpána, kdy bylo na jednoho učitele ve třídě i více než osmdesát dětí a učitelky měly nařízený celibát.
Zdroj: Twitter, Lidové noviny
Autor: Stefanie Kovářová
