Uplynulo již neuvěřitelných 25 let od vítězství našich hokejistů na zimní olympiádě v Naganu. Velká euforie a vzpomínky na celý život, tak by se daly popsat pocity všech, kteří Nagano zažili. Zároveň však rezonuje i hořká pachuť toho, kam český hokej dospěl.
Tento text je komentářem autorky.
Byl to „turnaj století“, na který se sjeli ti nejlepší z nejlepších. Došlo totiž k dohodě Mezinárodního olympijského výboru s IIHF a NHL, na základě které mohli přicestovat hokejisté z NHL a doplnit své reprezentační výběry. Poprvé v historii byla soutěž NHL přerušena.
Z outsidera vítězem
I díky tomu se staly favority olympiády celky USA a Kanady. Naopak Česko patřilo mezi outsidery turnaje. V základní skupině C se čeští hokejisté utkali s Finskem, Kazachstánem a Ruskem. Z druhého místa postoupili do čtvrtfinále, kde porazili jednoho z favoritů, USA, a zajistili si tak postup do semifinále.
V semifinále se českým hokejistům podařilo vyřadit druhého favorita, tedy Kanadu. O vítězství rozhodovaly samostatné nájezdy, ve kterých rozhodl gól Roberta Reichela.
A pak nastal ten velký den neděle 22. února 1998, který následně vyhnal lidi do ulic a ve všech vyvolal pocit sounáležitosti a pýchy.
Ve finále se Česko utkalo se svým soupeřem ze základní skupiny, který ji jako jediný porazil. Na gól se čekalo až do 48. minuty, kdy o vítězství Čechů nad Rusy rozhodl Petr Svoboda.
Tým pod vedením Ivana Hlinky, Slavomíra Lenera a Vladimíra Martince dokázal něco, v co nikdo nedoufal. Zvítězil na olympiádě!
Tohle Česko nezažilo
V rozhovorech pro iSport někteří z týmu zavzpomínali, jak bylo zpočátku těžké sjednotit se. Tým s hráči z extraligy doplnili hráči ze zahraničí a většina z nich se navzájem neznala.
„Ti obránci, k těm jsem měl blíž. A najednou tam byl nějakej Špaček. Takže to chvilku trvalo,“ říká v rozhovoru Dominik Hašek, který zároveň vzpomínal na to, jak se cítil při nájezdech.
Komunikace českých hráčů s fanoušky z Česka probíhala přes faxy, které zahlcovaly fax v olympijské vesnici.
„Byly nám velkou psychickou podporou, když jsme viděli, jak ti lidi nám fandí. Já si dodneška pamatuju, že nám psali Libuše Šafránková s panem Abrhámem,“ říká Hašek a souhlasí s ním i Špaček.
Oslavy byly velké, Slavomíra Lenera stály knír, protože to v případě vítězství slíbil. Po návratu do Čech čekali společensky unavené hokejisty premiér, plné ulice fanoušků a cesta za prezidentem Václavem Havlem. Spanilou jízdu zakončili na zaplněném Staroměstském náměstí, kde společně s fanoušky oslavili famózní vítězství, které se již neopakovalo.
Že se jednalo o něco neopakovatelného, potvrdil v rozhovoru pro server Seznam Zprávy i Robert Záruba.
„Ne, že bychom ji nemohli vyhrát, ale nemůžeme ji vyhrát jako takhle. Že Nagano byl první turnaj, kde se hrálo na olympiádě s nejlepšími hráči. Že tam byl nejsilnější tým. Také že se poprvé hrálo na neutrální půdě a nikdo neměl výhodu, že je doma na úzkém kluzišti jako při Kanadském nebo Světovém poháru. Že to bylo pro všechny neutrální,“ řekl s tím, že navíc se aktuálně rozevřela výkonnost mezi Kanadou, Švédskem, Finskem a Českem, a tedy nemáme ani šanci vyhrát.
Je stále co slavit?
Já si ty oslavy pamatuji a vím, že jsem takový pocit od té doby již neměla. Bylo to krásné, všude jezdila auta s vlajkami, slavili všichni a ten den neexistovaly žádné spory ani rozdíly. A nic mi tuto vzpomínku nevezme. Ale je stále co slavit?
Prosím, prosím, řekněme si, že už bylo dost Nagana. 25 let slavení a nostalgie asi stačilo. Teď už se dívejme dopředu. Občas mám pocit, že celá naše země je takové Nagano. Místo, abychom dřeli na budoucnosti, tak pořád sedíme na mejdanu minulosti. Nezlobte se na mě za to 🙂
— Radek Bartoníček (@R_Bartonicek) February 22, 2023
Stejnou otázku na svém twitteru položil i novinář Radek Bartoníček a byl sám překvapený, jaká se pod příspěvkem rozjela debata.
Většina komentářů byla v následujícím duchu: „Nikdy nebude moc Nagana! Kdykoliv si pustím záznamy, cítím ten strach, víru a nadšení, které mi zůstalo v mysli. Určitě je mnohem víc událostí, na které je lépe nevzpomínat.“
A já nemohu než souhlasit. Při psaní tohoto článku jsem si pustila záznam a stále ve mně vyvolává stejný pocit. Pýchu a radost. I po 25 letech mi radost a oslavy hokejistů vehnaly slzy do očí.
Zároveň chápu smysl příspěvku pana Bartoníčka. Je skvělé, že jsme před 25 lety vyhráli a započala éra vítězství na mistrovství světa. Ale co by bylo ještě lepší? Kdybychom mohli být na český hokej pyšní i nyní.
Máme skvělé hokejisty, kteří Českou republiku reprezentují ve světě, ale český hokej jako takový spíše upadá. Oslavy Nagana nám tak zároveň i připomínají, jak jsme zahodili příležitost stát se nejlepšími na světě.
Zdroj: Seznam Zprávy, iSport, Twitter
Autor: Soňa Jiroutová
