V České republice se každý rok ztratí tisíce dětí, ale naštěstí se většina z nich pomocí kriminalistů i dobrovolníků najde. Jan Rybár, který šéfuje speciálnímu policejnímu útvaru zaměřujícímu se právě na pátrání po ztracených lidech, pro CNN Prima NEWS popsal svou práci.
Rybár se v rozhovoru rozpovídal o počtech dětí, které se ztratí. Řekl také, v jakém věku je to nejčastější. Mnoho malých dětí se najde do několika hodin, problém bývá se staršími, které utíkají z domova samy.
O děti se hádají bývalí partneři, výjimkou není únos do zahraničí
„Denně nám volá okolo 25 lidí kvůli ztraceným dětem. Do databáze pohřešovaných se jich naštěstí dostane ale daleko méně. Zhruba 1400 ročně,“ vyjmenovává kriminalista Rybár. I tak je to dost vysoký počet. Většinu z nich se ale podaří najít. Mezi nejčastější věkovou skupinu patří děti 12–16 let, tedy ty v „telecím“ věku.
„Pokud se ztratí malé dítě, které je staré přibližně pět let, policisté nebo rodina ho obvykle najdou do několika málo hodin,“ svěřuje se Rybár. Samostatnou kapitolou jsou pak únosy dětí jejich příbuznými do zahraničí.
„Často to bývají partneři, kteří se o své ratolesti přou. Jeden z rodičů je cizinec a odveze si dítě do své vlasti.“ Několik dětí se také ročně stane obětí násilného trestného činu. „Ale to je naštěstí zanedbatelný počet,“ doplnil kriminalista.
Nejdůležitější roli při hledání ztracených dětí hraje rozhodně čas. Proto je nutné nasadit na hledání co nejvíce lidí. „Pokud už dítě stráví první noc mimo domov, šance na jeho nalezení se rychle snižují. Existují i případy, kdy se dítě nedaří najít desítky let, z databází ale jen tak nezmizí. Pátrání pokračuje dál,“ vysvětluje.
Většina pátrání skončí šťastně, dítě se dostane domů
Kriminalisté mají ve většině případů štěstí a dítě donesou zdravé, i když vyděšené, domů. Pokud se dítě dostane do zahraničí, může trvat i roky, než se do vlasti vrátí. Nastanou ale také situace, ve kterých se sice dítě najde, ale zemřelo buď nešťastnou náhodou, nebo se stalo obětí.
Jak ale říká kriminalista Rybár, mnohdy je lepší přijmout bolestivou pravdu, než se několik let topit ve spekulacích, kde se dítě nachází. „Ono to zní smutně, ale pro rodiče a blízké je kolikrát lepší, když mají všechny informace hned od začátku. I když to bude těžké, rodina bude vždycky radši za tragickou zprávu, než aby žila dvacet nebo třicet let s myšlenkou, že je jejich dítě naživu.“
Děti se ztrácí z různých důvodů. Mnoho z nich ve vyšším věku s rodiči nekomunikuje a neřeší své problémy. Útěkem z domova si myslí, že se všechno vyřeší. Nechtějí mluvit ani s policisty, kteří je najdou a vyslýchají je. Někdy s nimi ale soucítí a chápou důvody, proč uteklo.
„Byl bych rád, kdybych ho jako policista mohl vrátit do bezpečného prostředí, kterým by domov měl být. Mnohdy tomu ale tak není, děti utíkají z dysfunkčních rodin. Snažíme se zjistit důvod, proč utíká, abychom ho nakonec nevypátrali a nevrátili sice do domova, ale zároveň místa, kde se mu děje nějaké příkoří,“ zakončil rozhovor Rybár.
Autor: Raina Tomanová
