Ve Walesu od pondělí 21. března platí úplný zákaz fyzických trestů na dětech. Rodič, který udeří své dítě, tedy může být za tento čin nejen souzen za napadení a může být zatčen, ale dokonce bude mít zápis v rejstříku trestů. Zavedení takového zákona je podle zastánců zákona zapotřebí kvůli ochraně dětí před krutým zacházením. Pozoruhodné je, že zákaz platí na celém území Walesu a týká se i dětí, které jsou v této části Velké Británie jen na návštěvě, informuje zpravodajský server BBC.
Za zákon se postavil i předseda tamější vlády Mark Drakeford: „V moderním Walesu už není místo pro tělesné tresty.“
Tělesné trestání dětí bylo ve Walesu nezákonné již déle, ale menší políčky byly za určitých okolností přípustné. Jednotlivé incidenty tak byly posuzovány dle věku dítěte, dále bylo při prohřešku posuzováno, zda trest zanechal na dítěti jakékoliv vnější následky nebo zda byl pro potrestání použit nějaký prostředek, jako třeba pásek.
Stejné opatření platí od roku 2020 i ve Skotsku, Anglie a Severní Irsko jsou v tomto ohledu mírnější.
Děti by se fyzicky trestat neměly
Redakce Přehledně24 se proto obrátila na tuzemské odborníky, co si o úplném zákazu trestů v rámci výchovy dítěte myslí, a zda uzákonění zákazu trestů oceňují. Odborníci z řad psychologů, lékařů, rodičů i sociálních pracovníků se vesměs shodli, že takové opatření bylo již delší dobu zapotřebí.
Například lektor etikety, autor knih a publicista Daniel Šmíd pro Přehledně24 uvedl: „Trestání dětí fyzickou silou považuji za zneužívání relativně tenké hranice mezi trestáním a týráním. Mezi rodiči je jistě méně těch, kteří fyzické tresty na děti používají, než tomu bylo před dvaceti nebo třiceti lety. Přesto však velká část rodičů, kteří pohlavek, či pleskanec dítěti uštědří, nepovažují tento svůj projev násilí za fyzický trest. Pojmenovávají jej jako výchovnou metodu. S tím zásadně nemohu souhlasit, jelikož násilí nemůže vést k výchově, která má dětem pomoci vyvíjet se v zdravé, sebevědomé a otevřené dospělé jedince.“
Fyzické trestání dětí společnost často podle Šmída velmi zlehčuje. „Považuji za vhodné, aby naše společnost více a otevřeně diskutovala o tom, že fyzické tresty nejsou normální, a to i přesto, že jsou v některých rodinách běžné.“
Podobně to vidí také psycholog Petr Kačena: „Ve vědecké psychologii je dnes jasný konsenzus na tom, že využívání fyzických trestů ve výchově má na děti negativní vliv. Zvyšuje to u nich pravděpodobnost duševního onemocnění či delikventního chování. Vede to k výchovným problémům, např. agresi vůči jiným dětem, a kazí to v neposlední řadě také vztah rodiče a dítěte. V tomto je to tedy bez diskuze.“
Rodič musí vědět, jak vychovávat
Zákaz fyzických trestů vnímá jako velmi odvážný a úctyhodný počin také terapeutka Monika Nisznanská, zaměřující se na emocionální zranění z dětství, zdravé vztahy, a která je také průvodkyní na cestě za radostí. „Vzhledem k mým mnohaletým zkušenostem s prací s dětmi i s dospělými s ním jednoznačně souhlasím. S jistým ale. Nutným předpokladem je totiž schopnost dospělých si zdravě ustát své vlastní hranice, a především je znát. To může být kamenem úrazu, pokud to tak není.“
„Je dokázané, že se děti nejvíc učí ze vzorů kolem sebe. Mnohem podstatnější je, jak se dospělí kolem nich chovají, než co říkají. Bylo by tak na místě vyjít z přístupu: Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho druhého,“ doplňuje terapeutka.
Podle Lubomíra Krhuta z Dětského domova Zašová je ale především nutné pojmenovat důvody, proč se rodiče vůbec k fyzickému trestu uchýlí. „Buď jde o reakci na porušení daných pravidel a rodič neví, jak na tuto situaci reagovat jinak, nebo rodič ví, jak na situaci reagovat, ale vzhledem k časové tísni, neochotě či jinému emočnímu podráždění zareaguje fyzicky.“
Krhut dokonce srovnává výchovu dítěte s výchovou psa. „Psa můžete vychovat buď formou odměn a pochval, nebo jej můžete vychovat tresty. Tak jako tak dosáhnete výsledku, že zvíře vás bude poslouchat a záleží na tom, jestli ze strachu, nebo proto, že chce. Stejně tak věnujeme-li dětem čas, vysvětlujeme-li jim věci a jdeme-li jim příkladem, tak se ani nedostaneme do situace vyžadující fyzické tresty.“
„Já osobně jsem na vlastní kůži zažil fyzické tresty a mohu říci, že mě nějak nepoznamenaly, protože byly doplněny o vysvětlení a mnohdy to byla má volba. Ovšem takové to klasické vyfackování dítěte není nic jiného než selhání rodiče a trestání jej za své selhání. V tomto je vysvětleno, že fyzické tresty v podstatě nic neřeší a nemají význam ve správně nastavené výchově,“ doplňuje pro Přehledně24 Krhut.
Někdy to bez menšího zásahu prostě nejde
Podle Reginy Říhové ze střediska celostní péče Životem ke zdraví je pravda někde uprostřed. „Jsou děti, pro které je fyzický trest jediný účinný prostředek. Jsou to děti, které tuto formu bez obtíží snesou a neodsuzují, naopak ji vítají, protože nesnášejí nekonečné vysvětlování. Jsou to děti činu. Tyto děti se učí pouze vlastním prožíváním, teorie životních zkušeností druhých je pro ně bezpředmětná. Vyrostou z nich silní a sebevědomí lidé, kteří vědí, kde jsou mantinely, že za akci přijde reakce a nehroutí se z první životní překážky, se kterou se setkají. Lze se o ně opřít.“
„Na druhé straně máme děti, které se vynervují už jen z ustaraného pohledu rodiče. U takových dětí je fyzický trest nejhorší možné řešení, ze kterého si dítě ponese tak akorát celoživotní trauma. To jsou děti, které se učí z chyb druhých – pozorováním a vyhodnocováním. Potřebují mírné vedení a dost času pro sebe, pro své uvnitřnění,“ doplňuje Říhová.
A pokračuje: „Když je takovéto dítě trestáno fyzicky, pak z něho nejspíš vyroste neurotický jedinec, pro kterého bude vše nepřekonatelný problém, bude nejisté s nestabilním základem pro život a neschopností vlastního názoru a rozhodování. V dospělosti bude lehce podléhat druhým a názor jiných pro něj bude alfou a omegou. To jsou dva extrémy a většina dětí se pohybuje někde mezi nimi.“
Zdroj: BBC, Přehledně24
Autor: Anna-Marie Rabová
