„Za znásilnění si někdy může i oběť.“ Tento názor už ve společnosti slábne, přesto tady ale stále je

od Markéta Krejčí
2 minuty čtení
Znasilneni
Zdroj: Shutterstock

Amnesty International v úterý zveřejnilo průzkum, který mapuje postoj Čechů k problematice znásilnění. Podle jeho výsledků jsou tuzemští obyvatelé v těchto problémech už více osvícení. Přesto je ale stále vysoký počet lidí, kteří si myslí, že oběť si někdy může za znásilnění sama. Ukázalo se to například i v kauze Jana Cimického.

Znásilnění patří mezi zločiny, které jsou ve společnosti spíše tabu. Trestní systém se v souvislosti s touto problematikou stále nějakým způsobem vyvíjí. A zřejmě to ještě není ani zdaleka u konce.

Situace ve společnosti se stále zlepšuje

V rozhovoru pro Novinky to potvrdila i advokátka Lucie Hrdá, která se ve své praxi zaměřuje právě na případy domácího a sexualizovaného násilí.

„V padesátých letech se sice uzákonilo, že znásilnit manželku je trestný čin, ale stále bylo ještě možné znásilnit muže. Až teprve v 90. letech se uzákonilo, že žena může být znásilněna jinak než vaginálně a znásilněn může být i muž,” vysvětlila.

Stejně jako v tomto ohledu muselo právo projít určitým rozvojem, musí podobnou evolucí projít i lidé a jejich myšlení. Podle dat Amnesty International, které si nechalo zpracovat výzkumnou agenturou FOCUS, k tomu v české společnosti už pomalu dochází.

Vidět je to například na přístupu k obětem násilí. Procento lidí, kteří si myslí, že je za své znásilnění spoluzodpovědná i sama oběť, ať už opilostí, koketním chováním či vyzývavým oblečením, se postupem času stále zmenšuje.

V roce 2015 to bylo 63 % lidí a v roce 2018 už 58 %. Z letošního průzkumu vyplývá, že jistou vinu na straně oběti znásilnění vidí 40 % Čechů. Číslo je to ale stále velmi vysoké.

Obětem se často vyčítá, že se ozvaly příliš pozdě

Že česká společnost úplně neví, jak se k obětem znásilnění stavět, potvrdila i nedávná kauza psychiatra Jana Cimického. Mnoho lidí ve veřejných diskuzích zpochybňovalo pravdivost tvrzení obětí, protože přišla příliš pozdě. Což je také jedním z typických rysů sekundární viktimizace obětí.

Zpěvačka Jana Fabiánová se v pořadu České televize 13. komnata svěřila s tím, že ji během sezení sexuálně napadl její psychiatr. Později se ukázalo, že se jednalo o známého lékaře Jana Cimického.

Veřejnost měla největší problém s tím, že dcera Nadi Urbánková promluvila až po 20 letech od chvíle, kdy mělo k napadení dojít. Dokládají to například komentáře na webu Extra.

„Najednou si vzpomněla a pěkně si to načasovala. Moc se mi to nezdá,“ napsala uživatelka Marie. „Nechci se dr. Cimického zastávat, ale paní Fabiánová to měla nahlásit hned. Po 20 letech je to promlčené, nelze už nic prokázat. Je to tvrzení proti tvrzení,“ uvedla komentující Zuzana.

„Vinu za znásilnění má ve všech případech jen a pouze pachatel. Jakékoliv přehazování viny z pachatelů na přeživší a oběti prohlubuje jejich traumatizaci, ospravedlňuje jednání pachatelů a zlehčuje takto závažný čin,“ uvedla za českou Amnesty Irena Hůlová pracující na kampani Chce to souhlas.

Znásilnění oznámí jen zlomek obětí

„Situace v Česku podle mě v případě stigmatizování obětí už nemůže být horší. Obětem nedůvěřujeme a priori a mužským obětem ještě míň,“ potvrdila v Novinkách Hrdá.

I z toho důvodů je nahlášeno jen asi 5 procent z těchto skutků. „Znásilnění v Česku zažije každá desátá žena a každý třicátý muž. To dokazuje, že se skutečně jedná o celospolečenský problém a že má s nekonsenzuálním pohlavním stykem zkušenost velké množství lidí,“ uvedla ředitelka české Amnesty Linda Sokačová na stránkách organizace.

Zdroj: Amnesty, Novinky, 13. komnata, Extra

Autor: Markéta Mladá



Související články