Český žokej Filip Minařík, který je nejúspěšnějším žokejem u nás, ukončil kariéru. Rozhodnutí vítěze 1769 dostihů urychlilo vážné zranění z července, po kterém se stále zotavuje. Informaci o odchodu ze scény přinesl server Jezdci.cz.
„Je mi čtyřicet pět let, za normálních okolností bych ještě pět sezon odjezdil. Není to snadné, ale přišel čas se rozloučit a můj pád to pouze urychlil,“ prozradil Minařík.
V létě si při pádu poranil hlavu a zlomil nohu
Čtyřnásobný německý šampion si v létě v Mannheimu poranil hlavu, zlomil nohu a byl několik týdnů v umělém spánku. Filip Minařík je synem dvojnásobného šampiona Ferdinanda Minaříka.
Svůj první závod vyhrál v roce 1991 v pražské Velké Chuchli a poslední v červnu v Hannoveru. Rodák z Radotína jezdil hlavně v Německu, tři zimy strávil v Japonsku a na kontě má minimálně jedno vítězství na 63 závodištích v jedenácti zemích světa.
Nikdy se neupínal na konkrétní dostihy, netrápil se tím, co se mu nepovedlo vyhrát. Nikdy nezvítězil v derby, ale nijak zvlášť ho to netrápilo. Podařilo se mu víc, než kdy snil. Je za to vděčný.
S dostihy začal v Praze, debutoval již v 15 letech. Po přestupu k profesionálním jezdcům se mu nedařilo, proto v roce 1996 odešel do Německa. „Kdybych tenkrát zůstal tady, nedopadlo by to dobře a s ježděním bych brzy skončil,“ prozradil žokej.
Vypracoval se v předního žokeje
„Nebyl jsem od přírody talent, musel jsem se toho hodně naučit a měl jsem to spíše vydřené. Vždycky jsem měl štěstí na lidi, od kterých jsem se toho hodně naučil. Nejdříve od táty, postupně od dalších. Také v Německu jsem našel podporu,“ řekl Minařík.
V Německu získal tituly v letech 2005, 2011, 2016 a 2017. Na podzim roku 2013 ho ale postihl syndrom vyhoření. „Dostihy jsou tvrdý svět, přináší riziko, nebezpečí úrazů, tlak veřejnosti i majitelů koní. Také neustálé cestování. Když máte úspěch, stojí to za to, ale snadno se můžete dostat dolů. Musel jsem v životě přehodnotit spoustu věcí,“ svěřil se.
Minařík stres kompenzoval alkoholem a dokázal se vrátit i díky odvykací kůře, která trvala tři měsíce. Na tuto dobu paradoxně vzpomíná rád, protože potkal spoustu lidí, kteří to měli v životě mnohem těžší než on.
Naposledy jel 3. července, kdy spadl. Vážně se při pádu zranil a jeho přátelé následně zahájili sbírku na pokrytí nákladů léčby. Po týdnech, co byl v kómatu, se musel učit znovu chodit a také stále bere léky proti bolesti. O návrat do sedla se nehodlá pokoušet.
„Po takovém pádu už o tom nelze přemýšlet. O dvacet let mladší jezdec by to asi zvládl, ale v mém věku už ne.“
Autor: Raina Tomanová
