Případů, kdy se dva členové rodiny setkají po letech, není ve světě málo. Často jde o adoptované či zapřené sourozence nebo o vzdálené příbuzné, ke kterým nás vede jenom náhoda. Příběh těchto dvou mužů je ale zajímavý tím, že se vlastně celou dobu znali. Neměli ale tušení, že jsou ve skutečnosti bratry.
Walteru Macfarlanovi je dnes 74 let. Jeho o dva roky mladší kamarád Alan Robinson s ním prožil prakticky celý život. Setkali se na střední škole, kde spolu hráli ve fotbalovém týmu, chodili na společné lekce některých předmětů, a dokonce se zamilovali do stejné dívky.
Po letech se oba oženili, měli děti, ty začaly chodit na stejnou školu a rodinné přátelství mužů přetrvávalo dlouhé roky. Po více než 60 letech přišlo překvapení, když na základě náhodných DNA testů zjistili, že jsou ve skutečnosti bratry. Ani jeden z nich přitom netušil, že má sourozence.
Hledal vlastní rodinu kvůli zdravotní anamnéze
Walter věděl, že je adoptovaný. Řeklo se mu to už jako malému chlapci. Vždy bral rodiče jako své vlastní, jenomže při vyšetřeních u lékaře měl po celý život problémy s rodinnou anamnézou. Čím byl starší, tím více si uvědomoval, že by potřeboval vědět, kdo byl jeho skutečnou rodinou.
„Ve stáří se člověka doktoři stále více ptají, jak na tom byli v jeho věku jeho rodiče. A jelikož jsem neměl tušení, kdo je můj pravý otec, ani jak na tom byla po sedmdesátce matka, rozhodl jsem se zapátrat. Posloužila mi k tomu databáze DNA, do které jsem dal své vzorky,“ říká muž.
K jeho velkému překvapení se mu sice nepodařilo najít rodiče, ale zjistil, že je v databázi shodná DNA někoho, koho skoro celý život zná. A tím někým byl právě jeho přítel Alan. Po troše pátrání, se kterým pomohly i už dospělé děti a vnoučata obou mužů, přišli přátelé na to, že jsou opravdu bratři.
Rodina ho dala k nelegální adopci
Honolulu se ve 40. letech minulého století vzpamatovávalo z hospodářské krize po útoku na Pearl Harbor. Proto mnoho rodin nedokázalo uživit své děti. Když na svět přišel Walter, jeho rodina se pro něho snažila najít vhodné místo, jenomže legální adopce pro ně nepřicházela v úvahu.
Proto dítě jen na základě podomácku vytvořených dokumentů předali rodině, která po dítěti toužila. O dva roky později žena znovu otěhotněla, a dala proto k adopci i druhého chlapce. Nicméně ten byl adoptován legálně a rodina mu nikdy neřekla, že není jejich vlastní.
Po více než 60 letech se oba muži dozvěděli pravdu. Své vlastní rodiče sice nenašli, zato ale získali rodinu. Jelikož se celé ty roky znali, vlastně jim to najednou ani nepřišlo divné. „Já vždycky říkal, že ty podobné chlupy na rukou nejsou náhoda,“ zavtipkoval závěrem Alan.
Zdroj: spotlightstories.co, thetimes.co.uk, cnn.com
Autor: Šárka Cvrkalová
