Gibbeting je anglický výraz pro starou formu mučení a popravy, která měla zároveň sloužit jako výstraha všem, kteří by se odvážili jakkoli vystoupit proti zákonům. Zločinci při ní byli uzavřeni do malých klecí zavěšených vysoko nad zemí, ve kterých vyhladověli k smrti a pak už zůstali pouze napospas broukům a červům.
Někdy byla do klecí ukládána již mrtvá těla, která měla sloužit jen jako výstraha ostatním. Jindy byl ale gibbeting zároveň trestem pro zločince samotného, který několik dní visel ve výšce nad zemí a čekal, až skončí jeho utrpení.
Klec byla železná a velká sotva natolik, aby se do ní zločinec vešel. Ruce a nohy mu obvykle mřížemi visely ven. A v této pozici musel strávit i několik dní, než bylo jeho mučení utnuto smrtí.
A to vše obvykle s oblibou pozorovaly nadšené davy. Ač se nám to dnes zdá nemorální, tehdy lidé považovali za zábavu dívat se na to, jak odsouzený umírá. Mučicí metoda, která se proslavila především v 17. století v Anglii, byla ale ještě mnohem drsnější, než se zdá.
Zdroj: Profimedia
Poptávka po ženském těle
V roce 1752 vznikl v Anglii zákon, který prohlašoval, že pokud je odsouzenec popraven, jeho tělo musí být buď veřejně pověšeno v kleci, nebo rozřezáno. Jelikož tehdy byla po částech ženského těla velká pohledávka, obvykle byli gibbovanými zločinci muži.
Popularita gibbetingu se tím sice trochu snížila, nicméně stále se jednalo o jednu z nejoblíbenějších metod popravy, která byla považována za ideální způsob, jak ukázat, co se stane všem, kteří neuposlechnou jakékoli nařízení.
Těla mrtvol se pak pohupovala v klecích až do té doby, dokud z nich nezbyly pouze kostry. To mohlo mnohdy trvat i několik let, protože i když rozklad urychlila příroda v podobě brouků a počasí, přece jen to nebyla záležitost několika dní.
Ačkoli většina lidí považovala gibbeting za zábavu, přinášel s sebou také mnohá úskalí, se kterými se museli občané měst zkrátka smířit. Žít totiž v oblasti, kde byly klece zavěšeny, nebylo snadné.
Klece se nacházely téměř v každém menším i větším městě. Byly zavěšovány v obydlených oblastech, aby byly výstrahou ostatním. Pověsit je na opuštěném místě by totiž znamenalo plýtvání mrtvými.
Zdroj: Profimedia
Zápach a neustálé skřípání
Jakmile se lidská těla začala rozkládat, nezbývalo lidem nic jiného než zabednit okna. Větrání bylo nemožné, protože zápach hniloby způsobené živočichy požírajícími těla se nedal vydržet.
Navíc pokud zafoukal vítr, vysoko pověšené klece skřípaly a vydávaly strašidelné zvuky, kterých se bály nejen děti. Mnozí lidé tak špatně spali a snažili se bojovat za to, aby byly klece odstraněny.
To bylo nicméně k ničemu. A že by se to někomu podařilo samotnému, to nepřipadalo v úvahu, protože klece visely i několik desítek metrů nad zemí. Několik desítek let se jednalo o nejlepší způsob, jak předcházet vraždám, krádežím a dalším zločinům.
Postupem času začala popularita zavírání mrtvých či živých zločinců do klecí upadat. V mnoha místech se s ní přestalo ještě dříve, než byla zrušena oficiálně. Gibbeting byl nakonec formálně zakázán až v roce 1834.
Zdroj: allthatsinteresting.com, wikipedia.org, criminalcorpses.com
Autor: Šárka Cvrkalová
