Někdy jen dobré úmysly nestačí. To potvrzuje příběh Willliama Hardakera, prodavače cukrovinek, který neblaze proslul svými pruhovanými bonbony s mátovou příchutí. Sladkost, která se nazývá „humbug“, byla nejen ve viktoriánské Anglii velmi oblíbená. Jenže některé děti na to krutě doplatily.
Hardaker měl svůj krámek s cukrovinkami rád. Měl také dobrotivou povahu, a proto sem tam nějaký ten bonbon věnoval chudým dětem, které by si je nemohly dovolit. Rád jim kouzlil úsměv na tvářích.
V Bradfordu, kde působil, se o tom vědělo, a nikoho by nenapadlo, že ty jeho bonbony nebudou úplně nezávadné.
Cukr byla drahá komodita
Muž totiž začal své sladkosti šidit, jejich kvalita nebyla valná. Cukr byla totiž ve viktoriánské Anglii 19. století drahá komodita, jak uvádí Historic-uk.com. Dosáhli na ni jen bohatí lidé.
A protože Hardaker nepatřil zrovna mezi majetné, i on chtěl levné bonbony, které ho nestály majlant. Ty následně prodával ve svém obchodě.
Tyto cukrovinky měly otřesné složení. Přimíchávala se do ní směs zvaná jako „daft“. To by samo o sobě nebyl takový problém, pokud by Hardaker neposlal svého spolupracovníka, aby ji sehnal.
Jen dva bonbony a může být po vás
Místo zmíněné směsi se totiž vrátil s velmi jedovatým oxidem arzenitým. První a poslední várka pastilek pak byla bohužel vyrobena kromě běžných ingrediencí právě z dvanácti liber oxidu arsenitého. Už jen dva bonbony mohly člověka usmrtit.
Takto ošizené cukrovinky se dostaly k více než dvou stem lidem. Ti se přiotrávili, vždyť oxid arsenitý se běžně přidával do jedů na krysy.
Dvacet jedna lidí ale otravu nepřežilo. Hardaker i jeho spolupracovníci byli obviněni z hromadného zabití, nicméně nakonec byli propuštěni.
Společnost tento případ velmi pobouřil. V Anglii vedl k právním reformám, jež regulovaly množství škodlivých látek v potravinách. Zrušení daně z cukru v roce 1874 navíc znamenalo, že se stal dostupným pro všechny.
Zdroj: Historic-uk.com
Autor: Alice Konopásková
