Během druhé světové války přišlo o život mnoho lidí. Devastující vliv měla také na zemědělství, politiku a sociální fungování obyvatel všech postižených zemí. Vdovy se doma musely srovnat s tím, že přišly o muže, děti ztratily otce. To ale nebylo všechno.
To, co bylo samo o sobě strašlivé, si mnozí ještě více znepříjemňovali. Lékaři v nemocnicích mučili zraněné jen pro své vlastní potěšení a kanibalismus v těch dobách nebyl výjimkou. Svědkem nepříjemných událostí byl i student Toshio Omo.
Ten byl v roce 1945 praktikantem na jedné lékařské fakultě, kde zažil mnoho hrůz a po válce se o nich nebál vyprávět. Lidí, jako byl on, ale existuje celá řada. A právě díky nim se ví o japonském kanibalismu, který se za druhé světové války rozmohl.
Hlad a bída
Jedním z ukázkových hrdinů se stal muž jménem Kenzo Okuzaki. Tento japonský generál se postavil proti vlastní zemi a byl souzen za vlastizradu. A to pouze proto, že se snažil dokázat, jak je armáda plná špatností a nemorálních činů. I když měl v mnohém pravdu, nebylo mu to nic platné.
Okuzaki mimo jiné poukázal na to, že kanibalismus je mezi vojáky jedním ze způsobů, jak přežít. Pro mnohé to znamenalo klesnout až na úplné dno, a někteří se toho dokonce odmítli zúčastnit, kdo chtěl ale přežít, musel si pochutnávat na lidských tělech.
Někdy šlo o padlé nepřátele, jindy o civilisty, kteří se do bojů přimíchali náhodou, jindy dokonce jedli Japonci vojáky ze svých vlastních řad. Hlad byl tehdy velký a o maso byla nouze. Mnozí proto neřešili, odkud právě jejich večeře pochází.
Důkaz vítězství
Někteří lidé přežívali, aniž by klesli tak hluboko, aby museli jíst maso z padlých. Například Hiró Onoda přežil v džungli třicet let a živil se pouze vařenými banány a kokosy. Někdy navíc jedli vojáci lidské maso ne z hladu, ale na důkaz vítězství, byl to pro ně rituál, který je dělal silnějšími.
Padlé nepřátele naporcovali a na počest toho, že se jim podařilo přežít, zatímco jiní umírali, se pohostili na jejich ostatcích. Nejoblíbenějším pokrmem byla pravděpodobně játra, ale i jiné vnitřnosti se těšily oblibě. Kvůli nouzi ale samozřejmě z člověka nakonec zbyly pouze a jen kosti.
Lidí, kteří se proti tomuto jednání ve válce postavili, bylo více. S většinou z nich ale skoncovaly vojenské úřady dříve, než se dostaly informace mezi lidi. A dovedete si jistě představit, co se pak s takovými nebožtíky mnohdy stalo. Skončili pravděpodobně někomu na talíři…
Zdroj: sokujiciplaneta.cz, rottentomatoes.com, rogerebert.com
Autor: Šárka Cvrkalová
