Charles Lindbergh, letec, který překonal Atlantik, a jeho žena Anne, rovněž letkyně, si užívali na své chatě poblíž Hopewellu u New Jersey. S sebou měli malého syna a jeho chůvu. 1. března 1932 se však stalo něco šíleného. Mladý chlapec byl unesen. Rodina řešila výkupné a předání syna. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Charlesi Augustovi Lindberghovi bylo dvacet měsíců. Byl nachlazený, tak odpočíval ve svém pokoji, kde se o něj starala jeho chůva. Rodiče si večer sedli na terasu. Asi v půl desáté uslyšeli ránu, jako kdyby někdo zlomil větev. Nevěnovali této skutečnosti ale pozornost.
Dítě je pryč
V deset hodin večer šla dítě zkontrolovat jeho chůva Betty Glow a zažila největší šok svého života. Postýlka malého Charlese byla prázdná. Okamžitě zavolala rodiče a všichni začali malého hledat. Nakonec objevili na parapetu dopis a v něm žádost o výkupné. Bylo definitivně jasné, že dítě bylo uneseno.
Únosce žádal 50 000 dolarů a varoval rodiče před kontaktováním policie. Ti ale přece jen strážníky zavolali a rozjelo se vyšetřování. V pokoji dítěte se našlo bláto, pod oknem byly stopy, které se ale nedaly změřit.
Zdroj: Profimedia
Aby se dostal únosce do dětského pokoje, který byl v patře, použil speciálně vytvořený žebřík. Když ho policisté našli, byl rozpadlý na dvě části. Prasknutí, které rodiče slyšeli, bylo rozlomení jedné z částí žebříku.
Dohadování o výkupném
Případ otřásl celou společností. Svou pomoc nabídl prezident Hoover, ale i Al Capone a dalších několik mafiánských bossů. Do novin napsal i John F. Condon, vysloužilý učitel, který apeloval na únosce, aby dítě předal katolickému knězi.
Únosce to odmítl, ale vybral si Condona jako prostředníka při předávání výkupného. Ten s únoscem komunikoval prostřednictví reklam a inzerátů v novinách. Nakonec si smluvili schůzku na tamějším hřbitově, kde si měli říci zbytek instrukcí.
Condon tam potkal muže, který si říkal John. Měl maskovanou tvář a cizí přízvuk. Domluvil se s ním na výkupném 50 000 dolarů, které mu bude vyplaceno, jakmile přinese důkaz toho, že je dítě v pořádku. Za týden přišlo rodičům poštou pyžámko malého chlapce.
Peníze se zlatým pruhem
Výkupné bylo připraveno v malé truhle. Peníze byly zčásti nahrazeny takzvanými zlatými certifikáty. To byla měna, která dokládala, že majitel má nárok na část zlata. Vypadaly jako běžné bankovky, ale měly zlatý pruh místo stříbrného.
Zdroj: Profimedia
Důvod, proč rodina s pomocí policie zvolila tuto měnu, byl, že bankovky právě končily v oběhu a dalo se tedy předpokládat, že jich mezi lidmi bude málo.
2. dubna 1932 předal Condon Johnovi výkupné a obdržel list, kde mělo být napsáno místo úkrytu dítěte — loď jménem Nelli v přístavu v Massachusettes. Dítě ani loď však nebyly nalezeny.
Hrozivý nález
Vše se změnilo 12. května 1932, kdy řidič kamiónu náhodně objevil tělo malého dítěte, a to nedaleko místa únosu. Druhý den byla mrtvolka identifikována jako Charles Lindbergh. Dítě mělo zranění hlavy neslučitelné se životem. Doba smrti se odhadovala na dobu únosu.
Zdroj: Profimedia
Policie ještě zintenzivnila pátrání po pachateli. Instruovány byly především banky, které měly okamžitě hlásit výskyt zlatých certifikátů. Policie podle dopisů a podle svědectví zjistila, že pachatel je nejspíš německého původu. Nikam to však nevedlo, a to více než rok.
Únosce nalezen
Až 18. září 1933 kontaktovala policii Federální rezervní banka, že přijala podezřelé certifikáty. Stopy postupně nasměrovaly vyšetřovatele až ke dveřím Bruna Richarda Hauptmanna — tesaře původem z Německa.
Za týden už stál muž před soudem v „procesu století“, jak byl označován novináři. Proti Hauptmannovi hovořila grafologická expertíza, shoda dřeva ze žebříku se dřevem z jeho podlahy a také nález zbylého výkupného v jeho kůlně. Podle vyšetřování měl malý chlapec únosci upadnout při slézání z žebříku.
Muž však až do konce procesu trval na své nevině. Peníze si u něj měl schovat jiný recidivista, Isidor Fisch, který se ale vrátil do Německa, kde zemřel. Porota tomuto neuvěřila a odsoudila Hauptmanna k trestu smrti. Zemřel 3. dubna 1936 na elektrickém křesle.
Zdroj: Biography.com, Fbi.gov, Wikipedia
Autor: Markéta Mladá
