Na svém kontě má smrt minimálně 24 chlapců ve věku od 10 do 22 let. Fritz Haarmann, přezdívaný řezník z Hannoveru, zabíjel své oběti odporným způsobem. Prokousl jim totiž hrdlo. On sám skončil pod gilotinou.
Friedrich Heinrich Karl Haarmann, kterému ale nikdo neřekl jinak než Fritz, se narodil 25. října 1879 v Hannoveru v Německu.
Matka chtěla holčičku, proto syna oblékala do růžového oblečení. Autíčka také nahradily panenky, největšími Fritzovými koníčky se stalo pečení a vaření, díky čemuž si s matkou velmi rozuměl.
Rodiče ho poslali kvůli orientaci do léčebny
Ve škole to ale chlapci moc nešlo. Dvakrát propadl, navíc se vyhýbal společnosti svých vrstevníků. Jeho osud možná ovlivnil fakt, že ho v osmi letech obtěžoval jeden z učitelů.
Čím byl starší, tím více se projevovala jeho homosexualita. Na konci 19. století to ale nebylo normální, proto ho rodiče poslali do psychiatrické léčebny.
Z armády, do které zamířil v patnácti letech, byl brzy propuštěn kvůli své nesociální osobnosti a samozřejmě homosexualitě. I když v ní byl podle svých slov šťastný, epileptické záchvaty a jeho osobnost mu nedovolily v armádě pokračovat.
Fritz se vydal na dráhu zločinu, nezastavila ho ani jeho snoubenka, se kterou čekal dítě. Nakonec se ale krátce po seznámení rozešli. Na konci 19. století platil za známého zlodějíčka, jenž dokonce podepsal smlouvu s policií.
Místo vraždy byl obviněn ze znásilnění
Svou první vraždu spáchal Fritz na konci první světové války. Zabil sedmnáctiletého bezdomovce Friedela Rotha, jehož kamarád pak tvrdil, že ho viděl právě s Fritzem. Když policie vtrhla do jeho bytu, našla ho při sexu s třináctiletým chlapcem. Muž dostal devět měsíců za znásilnění nezletilého, za vraždu obviněn nebyl. Později řekl, že Friedelova hlava ležela v bytě za kamny.
Když byl muž propuštěn, na nádraží v Hannoveru se setkal s Hansem Gransem, se kterým se spolčil. Hansovi je sedmnáct let a stane se Fritzovým nejen milencem, ale také komplicem. Další vraždu spáchal až v roce 1923 a mezi jeho obětmi byli většinou chlapci na okraji společnosti – prostituti nebo muži, kteří se jen tak potulovali po ulicích.
Většina obětí zemřela na prokousnuté hrdlo
Téměř vždycky se opakoval stejný scénář. Haarmann je pod záminkou jídla, alkoholu, noclehu a cigaret nalákal do své skrýše. Nejprve je znásilnil a pak je zabil. Většina obětí byla uškrcena, někdy jim během toho ale prokousl hrdlo. Skus byl tak silný, že někteří nezemřel na uškrcení, ale právě na prokousnuté hrdlo. Haarmann tomu říkal „kousance lásky“.
Vyjmul jim orgány, které společně s kostmi vyhazoval v odpadcích. Maso mrtvých pak prodával na trzích jako zvířecí. Grans se zase zbavoval osobních věcí zavražděných. Většině chlapců bylo 17 let, nejstaršímu 22 let, nejmladšímu 10 let. Ostatky obětí byly také nalezeny v řece Leine, Haarmann popíral, že by své oběti pojídal.
Desítky kostí nalezené v řece
Lidé si sice všimli, že ve městě mizí mladí hoši, ale k policejnímu vyšetřování to nevedlo. Šílené vraždění skončilo až v roce 1924. 17. května 1924 si dvě děti hrály na břehu řeky, když si všimly něčeho bílého.
Byla to lidská lebka, což ohlásily i na policii, ale detektivové si z nálezu nic moc nedělali. Lebka byla staršího data, většina lidí si myslela, že ji tam pohodili vykradači hrobů. Za dvanáct dní se opět u řeky našla lebka, později se našly i lidské kosti.
Když se to dozvěděla veřejnost, rychle jí došlo, že se jedná o zmizelé chlapce. Těch v roce 1923 podle novin zmizelo až 600.
Lidé začali okolo řeky hledat lidské kosti, kterých našli stovky. Detektivové jednali rychle a nechali prohledat dno řeky. Byli v šoku, když našli dalších zhruba 500 kostí. Vyšetřovatelům začalo být jasné, že mají co do činění se sériovým vrahem.
Vraždil kvůli chtíči
Vyšetřovatelé brzy upřeli pozornost na Fritze Haarmana, o jehož úchylkách už věděli. On sám pro ně pracoval, ale pouze jako informátor. Chudá země byla po válce plná kriminálníků a Haarmann je udával.
Policisté jej dali sledovat a 22. června ho viděli, jak se hádá na nádraží s patnáctiletým Karlem Frommem. Ten později vypověděl, že ho muž pravidelně znásilňoval, někdy i s nožem u krku.
Detektivové ho zadrželi a obvinili ze sexuálního napadení. U něj doma pak našli krvavé stopy a oblečení. Rodiče ztracených chlapců pak poznali oblečení svých dětí.
Haarmann nejprve obvinění odmítal, ale 29. června se zlomil, rozplakal a přiznal se. To vše za přítomnosti sestry, která ho musela podpírat. Doznal se, že mezi lety 1918–1924 pokousal, uškrtil, znásilnil a rozsekal mnoho mladých. To vše kvůli neodolatelnému chtíči.
„Smrti se nebojím“
Lékaři jej uznali příčetným a 4. prosince začal soud. Soudní přelíčení se stalo senzací. Reportéři jej označili za řezníka či upíra. U soudu skončil i Grans, dostal ale jen 12 let.
Neprokázalo se totiž, že by při vraždách asistoval, i když o nich věděl. Nejprve i on dostal trest smrti, ale odvolal se a soud mu vyhověl.
Haarmann tvrdil, že spáchal 50 až 70 vražd a chtěl dostat trest smrti. „Žádám jen spravedlnost. Nejsem šílený, zkraťte to, udělejte to brzy. Odstraňte mě ze života, který je pro mě utrpením,“ řekl před soudem.
Policie mu prokázala jen 24 vražd z 27, z nichž byl obviněn, kolik jich měl ale opravdu na svědomí, nikdo neví. Poprava stětím byla vykonána v roce 15. dubna 1925 a noc předtím bylo Haarmannovi splněno poslední přání. Dostal možnost se vyzpovídat, brazilskou kávu a drahý doutník.
V dopise napsal, že Grans mu pomáhal zbavovat se osobních věcí, ale nevraždil. Přesně v šest ráno byl Haarmann zabit gilotinou. „Smrti se nebojím,“ řekl těsně před popravou.
Jeho hlava vypadala až do roku 1924 prakticky stejně jako pár minut po popravě. Byla totiž naložena do formaldehydu a předána ke studijním účelům do školy v Göttingenu. Veřejnost byla v šoku, noviny měly o čem psát, a filmař Fritz Lang o případu dokonce natočil i film.
Zdroj: blesk.cz, msn.com, lidovky.cz
Autor: Barbora Turková
