Děti vládnou světu! Ano, je to tak. V poslední době se vše uzpůsobuje dětem. Provozovny se snaží vycházet rodinám vstříc a vytvářet „baby friendly“ prostředí. Rodiče upozaďují své potřeby, aby dětem dali všechno. A tak nám tu roste generace dětských králů. Mají bezdětní či třeba senioři kam utéct?
Tento text je komentářem autora.
Jakožto máma dvou dětí jsem se začetla do článku na serveru Novinky a na jeho konci jsem si řekla „a sakra“.
Jsem dítě a jsem král
Článek pojednává o tzv. syndromu dětského krále a psychoterapeutka Esther Perelová jej považuje za problém dnešní doby.
„Rodiče veškerou energii vynakládají pro své děti a na ně samotné jim nezbývá energie, čas, natož peníze. Zatímco děti dostávají nejnovější hračky, nové trendy oblečení, zkouší neustále nějaké nové aktivity, rodiče se často jen točí v kolotoči práce a děti, nosí obnošené věci a utápí se ve stereotypu,“ přiblížila pro Novinky Perelová, o čem je řeč.
Po přečtení tohoto odstavce jsem se podívala na svůj dnešní outfit, který mám již několik let a který by si již zasloužil být umístěn v červené popelnici na textilní odpad. Jenže co bych pak nosila? Tento týden jsem koupila už minimálně třinácté šaty pro svou dceru, aby jí to ve škole slušelo a na moje oblečení tak už opět nezbývá.
Následovalo mnou na začátku zmíněné „a sakra“. Proč se naše společnost dostala do tohoto stavu, kdy o nás rozhodují děti?
Děti všude, kam se podíváš
Doba se změnila a všichni se jí snažíme přizpůsobit. Rodiče nechtějí být zavření doma jen proto, že mají děti. A zároveň jsou vlivem různých nových trendů typu „nevýchova“ děti tak trochu hlučnější.
Já tu rozhodně nechci tento výchovný směr napadat, ale pravda je, že jeho uvedení do praxe zvládne jen málokdo a většinou tyto snahy končí dětmi bez hranic, které nám říkají „kámo“ a naši přirozenou autoritu vůbec neberou v potaz. Není se čemu divit, nenaučili jsme je to.
A tak se poměrně často stane, že se v restauracích střetnou lidé bez dětí (většinou starších ročníků) s těmi současnými maminkami a jejich dětmi.
Své o tom ví třeba herečka Kristýna Leichtová, která v kavárně dostala vynadáno za to, že jsou její děti hlučné. Na svém instagramu se svěřila s příhodou, kdy dostala vynadáno od jedné dámy, která se jí zeptala, zda se jí kavárna bez dětského koutku zdá jako vhodné prostředí pro děti.
Ale mámy také chtějí žít! Nemají žádnou nemoc, kvůli které by musely být zavřené doma. Jde to ale na úkor všeho a všech? Když jdu na kávu s kamarádkou, tak si chci povídat v klidu bez hysterických scén hádajících se dětí. Ale jakožto máma mám pochopení a nikdy bych neřekla nahlas: „Jděte někam na hřiště, já chci mít klid!“
A nebudu vám věřit, že vy to máte jinak. Také chcete na děti chvíli „zapomenout“, když jste venku. Ale jak to udělat? No, nejde to! Kdyby si provozovny dovolily oddělit klientelu, že sem nesmí děti a sem smí děti, tak by je rozcupovali všichni ochránci práv až po ombudsmana.
Chce to kritický nadhled
Toto téma je ožehavé a nikdy se nezavděčíte všem, ale dalo by se shrnout tak, že je na rodičích, jak chtějí své děti vychovávat. Mně to v podstatě nevadí, že mám starší oblečení, když vidím radost v očích svých dětí. A jsem si vědoma, že je rozmazluji více, než bych měla. Ale zároveň jsem schopna si přiznat, že moje děti nejsou příjemnými společníky v restauračním zařízení.
Jsou hlučnější, neposedné a zvídavé. Trestat je za to? Ani náhodou! A strávit čas u oběda okřikováním dětí a sledováním naštvaných lidí kolem? Děkuji pěkně, ale ne. Protože jsem si vědoma, že má výchova má mezery a mé děti nejsou vzorně sedící, vybírám si restaurace s dětským koutkem nebo se kouknu na různé recenze, zda je daná provozovna připravená na dětské návštěvníky.
Je to maličkost, která mně nezabere mnoho času, a vyhnu se tak konfliktům s dalšími lidmi. Konflikty před dětmi jsou mi totiž nepříjemné a také nemám pevné argumenty. Znám své děti a nic si prostě nenalhávám.
A myslím si, že tohle je ta cesta, jak najít společnou řeč napříč generacemi. S nadhledem vyhodnoťte, jak na tom s dětmi jste. Nezvládnou sedět, jsou hlučné nebo prostě nemají den? Možná to opravdu není nejvhodnější situace pro dopolední návštěvu kavárny, kterou okupují starší ročníky, které si přišly popovídat s kamarádkami. Chce to solidaritu na obě strany a argumentovat slovy „vždyť jsou to děti“, prostě nestačí.
Tak matkám zdar a nedejte se!
Autor: Soňa Jiroutová
